Sokotra I.část

Již zhruba deset let se věnuji mému velkému koníčku, kterým je cestování. Procestoval jsem okolo čtyřiceti států na třech kontinentech. Jeden ze států ve mně ale zanechal silnější vzpomínky, než kterýkoli jiný. Tím státem je právě Jemen. Je konec jara roku 2010 a já se účastním jednoho z grantových projektů EU rozvojové pomoci. Spolu s několika dalšími studenty a profesory odlétáme z Vídně směr Káhira. Dále pak nočním přeletem Saudské Arábie do Jemenského hlavního města Sanná.

Už přílet samotný je velmi silným zážitkem. Příletová hala plná lidí, arabských úředníků a samopaly ozbrojených vojáků jasně naznačuje, že se již nenacházíme v Evropě, ale v zemi jí velmi vzdálené. Po asi hodinovém maratonu vysvětlování kdo jsme, a že ta technika, kterou vezeme, opravdu není vojenská, že já nejsem reportér, ale pouze amatérský fotograf, se konečně dostáváme ven ze staré zchátralé letištní haly a vstupujeme na půdu Jemenu. Je to zvláštní pocit. Jsou sice asi dvě hodiny ráno, ale všude je velmi rušno. Hlouček hádajících se taxikářů a mezi nimi několik ztracených turistů zírajících na rozstřílené vlajky visící všude okolo podtrhuje již tak zvláštní atmosféru.

Po chvíli se konečně setkáváme s našimi taxikáři a průvodci zároveň. Nastupujeme do aut a vyjíždíme na čtyřproudou dálnici, po které jedeme téměř sami, a řidiči nám hned názorně představují, že v arabských zemích mají pruhy na silnici pramalý význam. Po asi kilometru zastavujeme u zátarasu na silnici. Vojenská, po zuby ozbrojená hlídka důkladně kontroluje, kdo jsme, co vezeme a kam jedeme. Musím přiznat, že ze skupinky nevlídně vyhlížejících pánů se samopaly AK45, malým kulometným hnízdem a několika terénními automobily, z nichž jeden je osazen těžším kulometem středního kalibru, jde docela strach. V tu chvíli ještě netuším, že tyto kontroly jsou zhruba po jednom kilometru a že cestou k hotelu jich budeme muset projet asi deset. Poslední z kontrol se nachází přímo u našeho hotelu. Po prohlídce a průchodu bezpečnostním rámem se můžeme konečně ubytovat.

Večerní pohled na areál hotelu a město Sanná.

Ráno nás již od pěti budí hlasité zpěvy duchovních rozléhající se z věží okolních mešit. Zpěv se nese nad celým městem a rychle se mísí s desítkami jiných písní znějících z ostatních věží v okolí. Musím přiznat, že jde o velmi působivé představení mající své kouzlo. U snídaně se dozvídáme, že aktuální bezpečnostní situace není zrovna příznivá, a je nám doporučeno neopouštět areál hotelu. Důvod je zcela prostý, v příštích několika dnech proběhnou prezidentské volby a očekávají se atentáty. Prohlídku města si vynahrazujeme pobytem v areálu hotelu, jež čítá bazén, zahrady a samostatnou restauraci. Trochu zarážející je fakt, že díky špatné bezpečnostní situaci jsme na hotelu s ubytovací kapacitou několika set lidí téměř sami.

Večerní město Sanná.

Druhého dne ráno se konečně vydáváme směr letiště, kde nás čeká poslední přelet na Sokotru. Na letišti se opakuje už klasický koloběh papírování a dohadování se s místními velmi důležitými úředníky. Nakonec se vše zdárně vyřeší a my nastupujeme vítězně do letadla. Během letu sledujeme rozsáhlé pustiny, pouště, několik málo měst a nakonec i nějakou tu oázu. Po krátkém mezipřistání v Adenu, kde mimochodem vystoupí i většina pasažérů, se již ocitáme nad Sokotrou. Pilot přistává na krátké ranveji a za husarský kousek sklízí zasloužený potlesk. Už při výstupu z letadla nás čeká první šok. Na vyhřáté letištní dráze je teplota více než 50 stupňů, což spolu s vysokou vzdušnou vlhkostí podráží nohy takřka všem. V letištní hale, jež byla jen provizorní plechová bouda s dírou ve zdi, kudy se zvenku vhazovala zavazadla, se schováváme před sluncem a čekáme na batohy. Za chvíli jsme připraveni a vyrážíme na parkoviště před halou, kde se potkáváme s řidiči a našimi průvodci Mohamadem a Mohamadem. Vyrážíme směr hlavní město ostrova Hadibo.

Mešita v centru města Hadibo.

Na ostrově žije okolo 45 tisíc lidí, z čehož zhruba 9 tisíc žije v hlavním městě. Ostatní žijí většinou v severní části ostrova. Jih ostrova je osídlen jen řídce. Po cestě do hotelu nám okolní krásou přecházejí oči. Tyrkysové moře se žlutooranžovými skálami v okolí, na nichž právě růžově kvetou lahvovníky. Již tak úžasný pohled ještě umocňují hory v pozadí tyčící se do výšky 1 500 metrů.

Růžově květoucí lahvovníky rodu Adenium obesum ssp. sokotranum.

Po příjezdu do města končí asfaltová silnice a začíná klasická arabská vřava. Troubící auta motající se ve všech směrech, pobíhající děti a všudypřítomné kozy pojídající odpadky válející se okolo. Jediné, co místní kozy nezvládnou spást, jsou PET láhve. Také proto je lahví všude okolo přehršel. Přijíždíme k jedné z nejvyšších budov ve městě, jež je naším hotelem, a jdeme se ubytovat. Hotel je čistý a překvapuje elektrickou zásuvkou a klimatizací na pokoji. Bohužel je obojí nefunkční, jelikož nešel proud. Po krátkém vybalování se jedeme zchladit do moře kousek za městem. Po cestě rozbahněným městem přebrodíme několik potoků a jezírek vytvořených po předchozích silných deštích.

Místní děti rychle využili dočasně rozvodněný potok ve městě.

Zhruba 15 minut východně od města se již nacházíme na krásné písečné pláži nedaleko přírodní rezervace Di Hamry. Už při prvním ponoru se nestačím divit přírodním krásám a bohatstvím místního moře. To, co člověk v Evropě může vidět pouze v dokumentu BBC, se zde stává skutečností. Linie korálů začínají od deseti metrů od břehu a jsou zde k vidění sasanky, rejnoci, kanici, perutýni, murény různých barev a velikostí, obrovská spousta pestrobarevných ryb a dokonce i zhruba dvoumetroví žraloci.

Písečná pláž nedaleko přírodní rezervace Di Hamry.

Po pár hodinách kochání se krásou místního moře jsme už vyčerpaní a spálení od místního velmi silného slunce a přesouváme se zpět na hotel. Na hotelu nám spouští generátor a my si můžeme zapnout klimatizaci a trochu se zchladit. Večer si jdeme sednout do restaurace vedle hotelu. Již samotná návštěva tohoto zařízení je další ze série silných zážitků. Jelikož je teplota stále okolo 35 stupňů, sedáme si na venkovní zahrádku. Posezení venku je sice trochu příjemnější než ve vyhřáté budově, ale zase se musíme potýkat se všudypřítomnými a dotěrnými kozami. Za chvíli k nám přibíhá chlapec, který umí i trochu anglicky, a přijímá objednávky. K výběru máme buď kuře, anebo rybu. Jako přílohu chlapec nabízí rýží, anebo místní placky.

Ulice hlavního města ostrova Hadiba.

Když se nad tím zpětně zamyslím, tak v restauracích měli kuře poměrně často, ale za celou dobu pobytu jsem neviděl jedinou slepici. Každopádně si objednáváme a žasneme nad tím, co všechno jsou místní kozy schopné spořádat. Po chvíli nám donesou jídlo, jež je překvapivě docela dobré, a ani stravování se pravou rukou nedělá nikomu větší problém. Jen je třeba dávat si pozor a ruky radši nezaměňovat. Jíst něco v takovém vedru není zrovna velká zábava, ta ale přichází při placení. Cena se dohaduje a není problém cenu usmlouvat i na 50 % původní ceny. Pozdě večer uleháme do postele, kde nám společnost dělají švábi, štěnice a jiná fauna, na níž je asi lepší ani nemyslet.